Nusa Penida
Zvládli jsme přesun Speed Boatem do Jepary a odtud jsme pokračovali na autobusové nádraží chytit bus do Semarangu. Nahnali nás do neskutečnýho dobytcaku, kterej zažil ještě Stalina, děravý sedačky, dveře nefungovaly, všechno špinavý, madla přivázaný provazama, nevídaný. Místní platlili za cestu 3 IDR na osobu a my 20. Tak to tady chodí. V Semarangu jsme se ubytovali v mega luxusním hotelu a jali se prozkoumávat město. Zjistili jsme, ze v místním supermarketu je na ovoce po 18. hodině na vše 70% sleva, takže jsme nakoupili tuny 100% džusů, půllitr jen asi za 6 Kč, durian, meloun, papaju, mango a kdovico všechno.
Doleteli jsme na Bali a měli skvělý nápad, ze pojedeme na pláž Sanur busem. Místní nám tvrdili, ze tu žádné autobusy nejezdí, ale na informacích věděli, ze máme počkat na malinkem nástupním schudku na silnici, ze to jede každých 20 min. Když nás dva autobusy minuly bez zastavení a třetí řekl, ze tam nejede, ac to tam mel napsané, řekli jsme si po trictvrte hodině, ze na to prdime a berem jeden taxík, kterých tu na nás potrubuje snad stovka. Za nekřesťanských 180 Kč nás tam milostive hodil. Začínáme chápat, ze Bali je pro nás moc precpany turistama a obchodama. Pořídili jsme rovnou jízdenky na loď, protože na Bali už nechceme byt ani minutu. Furt na nás porvavaji prodejci všeho možného. Vše je tu predrazene, prostě hnus fialovej.V pět jsme dorazili se společností Maruti za 250 tis. na Nusu Penidu, vyzvednul nás pan Jarda, správce českého hotelu. Na ostrově jsou jen tři hotely - jeden ceskej, druhej francouzskej a třetí drahej. V tomto ceskem hotelu s názvem Nusa Penida Dive resort za 250 tis. IDR je ubytováno plno Čechů a Slováků. Neuvěřitelné české ghetto v Indonésii. Večer jsme vyrazili do pristavniho městečka, tedy vesnice, tedy spis k nejbližším chatkam. Divim se, ze to tu vůbec ma nějaký název, konkrétně Toypakeh. Ale ma to své kouzlo, je tu 100% klid, sedíme si tak na zemi na dece před restauraci, more sploucha, pijeme čerstvý papajovy džus a pozorujeme ten klid. Asi 7 svítících stánku s jídlem, zastavíme u jednoho, kde nás mila a veselá pani pobizi, at si něco dáme. Ani už me nevydesi, ze ma pres hlavu šátek. Už jsme na cestě 12 dnů, 12 dnu bez kapky alkoholu.
Od 7:30 pro nás Jarda uspořádal snorchlovani s mantami, ale bohužel se jak na svinu neukázaly, tak jsme snorchlovali v crystal bay. Viděla jsem nafukovací ryby, nosatý ryby, černý ryby se zavojem a obrovsky barevny ryby, uplne jiný než na Karimunjawe. Pak jsme se věnovali naší oblíbené činnosti - Island exploring. Jelikož je v hotelu půjčení skútru drahý, vypůjčili jsme si ho u místních za polovic. Jeli jsme kolečko po pobřeží na ostrově a stavili se na trhu v hlavním městě Sampalanu, hinduistických chrámech a krásných vyhledech na more a kaskadova políčka. Zabrousili jsme do neskutečných miniaturnich vesnic, kde lidi neumí číst a psát a žijí naprosto odříznuti od sveta. Už par set metrů od přístavu jsou lidi z každého bělocha uneseni. A evidentně tu platí pravidlo, ze vidět bělocha přináší štěstí, zakricet na bělocha Hello přináší velké štěstí a čím hlasitěji, tím vetší štěstí a dotknout se ho přináší štěstí do konce života. Ja jsem dnes přinesla štěstí asi 300 dětem a štěstí do konce života asi 50. Školní autobus u nás pribrzdil, aby se děti mohli podívat na bělochy. Místní se živí pěstováním a sušením mořských řas nebo pěstováním manioku. Jinak se neživí ničím a žijí jen z toho, co vypestuji. Všude jsou terasovitá polička, ale prekvapive bez rýže, ale se spoustou manioku, banánovníku, papaji. Kde jinde uvidim krávu privazanou k banánovníku. Musím ale přiznat, ze s muslimama byla větší sranda, tady jsem se poprvé setkala s nepřátelstvím v Indonésii, když nás z nějakého důvodu odmítli pustit do chrámu. Den jsme zakončili v crystal bay západem slunce.